„Zkuste prožívat dobrodružství v realitě ne virtuálně. Nepromarněte dobu, kdy je svět celý váš. Chytněte příležitost za pačesy, jak se lidově říká a zkuste všechno, co můžete. Jedině tak zjistíte, kde je vaše místo. Všechno, co se naučíte jednou zúročíte. Já jsem toho názorným příkladem. Jen vám všem přeji, abyste našli toho nejlepšího učitele, jak se to povedlo mně. Vlastně on si našel mě… „
Toto je vzkaz Martina Málka.
Kdo je MARTIN MÁLEK? Velký sympaťák a závodník na ploché dráze v Březolupech, pochází z Rackové u Zlína a v roce 2022 pojede jako reprezentant na ČR mistrovství světa na dlouhé ploché dráze.
Talent a odhodlání je začátek. Ale mít ten správný vzor, který vám ukáže cestu a je vždy nablízku, aby vám byl oporou je to nejcennější, co si můžete přát. Začalo to nevinně, chodil pravidelně s taťkou na závody ploché dráhy do Březolup a sedět na tribuně ho moc nebavilo. Chtěl být vždy u zdroje, co nejblíž těm „machrům“ na motorkách. Z tribuny se vždy rychle přesunul do depa a tam každý závod prožíval, jako by byl sám tím velkým závodníkem. Pozoroval cvrkot kolem startu a dojezdu, sledoval každý pohyb všech kolem. Do jeho 13 let byl skoro neviditelný, jako malý špion, který touží po dobrodružství, až jednou dostal opravdovou šanci, zkusit si to naostro.
„Přidej se a nebuď tady jen jako host. Nebudeš sám, už vás tady pár je. Budu vás trénovat, chceš?“
Znali se, ale toto nečekal. Trenér a závodník Miloš Plzák byl opravdovou autoritou, vzorem, který byl ve správnou dobu na správném místě. Dobrodružství začalo. Tvrdé pády, jedno zranění za druhým, ale s každým z nich rostla chuť dokázat všem, že to má smysl.
Pan Miloš Plzák (1937), to byla opravdu IKONA trenéra. Pracoval s tatínkem Martina v jedné škole. Pan Plzák byl pedagog, vyučoval obor pánský krejčí na odborné škole ve Vizovicích. Jeho sportovní dráha však nezačala v Březolupech, ale na zimních pláních a svazích a také na žíněnkách v tělocvičně. Byl trenérem běhu, sjezdu, skoku a k tomu dělal i gymnastiku. Když se z Prahy přestěhoval do Zlína, jeho kariera na sněhu i v tělocvičně skončila, nechtěli ho tady. Ale jak se říká všechno zlé je k něčemu dobré, ocitl se v Březolupech na ploché dráze. Kamarád mu tehdy řekl: „Zkus to. To, že nemáš vybavení nevadí. Koupíš si půllitry, montérky máš, masku si ušiješ, botu si uvaříš a přilbu máš z cestovní motorky.“ A tak přišel na březolupský stadion. Stadion uprostřed vesnice, který postavili nadšení lidé byl tehdy raritou.
Díky svým úspěchů a chuti předávat zkušenosti, stal se z něj ten nejlepší trenér, a to doslova byl jím oficiálně vyhlášen tehdejším ÚV SVAZARM. Připravoval svým svěřencům individuální plány, sledoval výkonnost, dohlížel také na jejich školní výsledky, ale hlavně dbal na čistotu jízdy. Dle jeho slov – závodník musel vypadat. Psychologie k jeho metodám rozhodně patřila, nechtěl, aby se někdo zranil, a proto vymýšlel své motivační trenérské metody, které přinášely úspěch.
Pro mladého Martina nebylo jednoduché skloubit školu, závody, tréninky, přípravu, ale v tom mu pomáhala mladší sestra. Nevěděl, kde se to v ní bere, ale když v garáži chystal svou motorku a hrabal se v motoru, pořád se točila kolem něj. Zprvu mu čistila boty a helmu až jednou začala skládat s Martinem motorku. „Věřte tomu nebo ne, všechny součástky do sebe krásně zapadaly, jako by to dělala od narození.“ Sestra Veronika byla jeho velkou oporou Nejen, že sledovala všechny jeho úspěchy, ale také byla u mnoha jeho pádů a viděla, jak to bolí, že nic není zadarmo.
„Bez obrovské podpory rodičů, hlavně od taťky, který se mnou na závody jako řidič a mechanik jezdí dodnes, bych se určitě vůbec neobešel. Celá naše rodina žila tím mým závoděním, tréninky, pády a úrazy. O to víc si jejich pomoci vážím.“
V průběhu rozhovoru jsme se dozvěděli, že jeho poličky jsou přeplněny poháry a cenami, které za svou kariéru jezdce krátké i dlouhé ploché dráhy získal. „Co se týká závodů, tak jsem jich napočítal v průměru cca 40 ročně. Ale přesné statistiky si nevedu, ale určitě jsem jich 600 už odjel. Můj vůbec první závod jsem absolvoval ve Mšeně u Mělníka a skončil asi na 7.místě v MČR juniorů. To jsem si tenkrát uvědomil, co všechno musím ještě dohnat. A můj první vyhraný závod? To si pamatuji docela přesně, ten byl v mých patnácti letech v Divišově. Divišov je pro mě vlastně asi osudový, tady jsem se vrátil po třinácti letech, zamiloval se a oženil s mojí ženou Gábinkou.“
Ptali jsme se, která výhra z těch všech byla doposud pro něj ta nejcennější a vůbec nás nepřekvapilo, že jeho odpověď zněla úplně jinak, než by kdokoli očekával.
„Nejcennější pro mě je přátelství a fair play a to v té naší mezinárodní partě máme. Pokaždé se těším, až se spolu všichni potkáme jak před závody, tak i po nich. Nejvíc si ale všichni přejeme, abychom to zvládli bez zranění. Jednou jsem srazil HOLUBA a skončil s ošklivými zraněními v nemocnici. Nikdo mně nevěřil, že toto způsobil holub. Pořád se na mě divně dívali až jsem to pochopil. Mysleli si holub s malým h, ale já srazil toho s velkým H, svého rivala. Byla to nešťastná náhoda o to víc mě to mrzelo. Tento příběh však dobře dopadl a teď už to vyprávím jako humornou historku.“
Přišla řeč taky na jazyky, mezinárodní setkání určitě neprobíhá mlčky, zejména, když jsou všichni velcí kamarádi. „Na jazyky jsem nikdy neměl moc času, nejlépe se domluvím polsky. V Polsku je plochá dráha vlastně takový národní sport. Tam se jezdí závody nejčastěji. Jinak používám angličtinu, tou se dorozumíváme všichni, i když mnohdy hledáme slova a když je nenajdeme, nahradí je oční kontakt a řeč tělem.“ Dodal se šibalským úsměvem.
Čím více bylo závodů, tím více také pádů. Nic ho ale neodradilo, ani ten hodně špatný v jeho 17 letech, kdy se poprvé ozval opravdový strach, strach sednout zpátky na motorku. Už přemýšlel, že to vzdá. Spousta lidí v jeho okolí ho odrazovala, už na tu motorku nesedej, je to o život, ale to bylo pořád málo na to, aby v tom měl jasno. Jednoho dne v dílně, když si připravoval motorku přišla jeho sestra a nenápadně utrousila. „Taťka byl u kartářky a ta mu prý říkala, že s tím praštíš. Prý to bude pro tebe dobře.“ Jak přišla, tak odešla a nechala ho s touto zprávou samotného.
V tu chvíli zafungovalo jeho lví znamení. „Já vám dám, žádná ženská od karet a věštecké koule mně nebude říkat, co mám dělat. Nevzdám to. Dokáži vám, že svůj strach překonám.“
Od té doby jezdí, vyhrává, dokončil vysokou školu a v profesním životě se věnuje tomu, co má rád. Konstrukci motorů. Navrhuje motory s ohledem na zkušenosti, kdy on sám musel tyto rozebírat a znovu skládat. Mnoho inženýrů, konstruktérů navrhuje věci sice funkční, ale v reálném životě složité pro ty, co je musí denně používat. Martin to má jinak. Myslí na ty na tom úplném konci a vymýšlí konstrukce tak, aby byly pro jejich uživatele praktické, a to ho baví nejvíce.
Co dodat nakonec? Proč i my Martina podporujeme? Protože je jasným důkazem toho, jak je důležité skloubit nadšení, práci a zodpovědnost, aby se potom mohl dostavit úspěch. Stejně tak to platí u každého řemesla. Spojení praxe s teorií je samozřejmostí a Martin v tom opravdu vyniká. Mnohdy je to těžká dřina, ale když to nevzdáte, o to víc si vítězství užijete, a nejen to na „bedně“, ale i v životě samotném.
Plány na tento rok jsou pro Martina už nyní jasné. „V roce 2022 mě čeká asi 11 reprezentačních závodů (MS a ME), tedy pokud zdraví a doba covidová dovolí.“
My mu držíme palce a přejeme hodně úspěchů.
